Než se dotaneme k samotné indukci, musíme se seznámit s cívkou.

Cívka

je pasivní elektrická součástka, která má zvláště v elektroakustických zařízeních nemalé využití. Je to, jednoduše řečeno, dlouhý kus vodiče (drátu), který je nějakým způsobem zakroucený. Rozeznáváme selenoid, kdy je cívky vynuta do válce (taková trubička) a toroid, kdy je cívka vynuta do kruhu (takový donut). Ve zvukových zařízeních se užívá hlavně selenoidu.

Víme, že pokud teče vodičem proud, dochází ke ztrátám: elektrická energie má tendenci se přeměňovat na tepelnou a magnetickou energii. Díky tomu, že cívka je jeden velký chumel drátu, vytvoří se jedno velké magnetické pole, jehož se využívá. Magnetické pole můžeme ještě zesílit pomoci jádra z feromagnetické látky, kolem kterého se cívka navine.

Vlastnosti cívky jsou:

• počet závitů (obvykle značíme n)

• indukčnost, schopnost tvořit magnetické pole (značka L, jednotka henry [H])

• odpor, samotná rezistence drátu (značka R, jednotka ohm [Ω])

Pokud máme cívku zapojenou ve střídavém obvodu (jako že máme), indukované magnetické pole působí proti proudu odpor. Tento odpor nazýváme reaktance (značka X, jednotka ohm [Ω]). Spolu se samotným odporem cívky tvoří impedanci (značka Z, jednotka ohm [Ω]), což je celkový odpor cívky v obvodě. Impedanci vypočítáme tedy z odporu a reaktance Pythagorovou větou.

X= 2πfL, přičemž f je frekvence a L je indukčnost cívky

Z = √(R²+X²), přičemž R je samotný odpor cívky jako drátu a X je reaktance