Předmětem zkoumání fyziologické akustiky je vedle řečového ústrojí hlavně sluchový orgán. To, jak ucho snímá akustické rozruchy a jakým způsobem hodnotí kvality zvuku jako je hlasitost, výška či barva.
Pro popis sluchového vjemu používáme vzásadě tři kvality: hlasitost, výška a barva. Je důležité tyto vlastnosti rozlišovat od fyzikálních veličin zvuku jako je akustický tlak, frekvence, výkon, intenzita atp. To jsou všechno objektivní fyzikální veličiny, které lze pozorovat, měřit a s určitým zjednodušením je lze spočítat. Lidské smysly ovšem nemají na tyto fyzikální podněty lineární odezvu. To jakým způsobem se fyzikální vlastnosti odrazí do sluchového vjemu zavisí na mnoha faktorech a to jak na fyziologických (tedy na samotné přenosové charakteristice ucha), tak i psychoakustických.
Obecně můžeme říci, že vztahy mezi objektivními a subjektivními vlastnostmi zvukového signálu jsou takové:
vjem hlasitosti odráží velikost akustického tlaku/intenzity
vjem výšky odráží frekvenci zvuku
vjem barvy odráží spektrální složení zvuku a jeho průběh (nebo jinak struktura signálu)
Nicméně není to takhle jednoduché. Subjektivní vlastnosti sluchového vjemu jsou totiž na sobě závislé - vzájemně se ovlivňují, kdežto ty fyzikální nikoli. Například změna frekvence nemá nijaký vliv na aplitudu signálu, ale změna výšky tónu má za následek posuv i vjemu hlasitosti a barvy.
Velmi zjednodušeně popisuje vztah mezi fyzikálním podnětem a vjemem Weberův–Fechnerův zákon. Ten se nevztahuje se pouze na sluch, ale lze ho aplikovat i pro jiné smyslové vnímání jako je zrak. WF zákon říká, že velikost počitku je úměrná logaritmu podnětu. Nebo jinak řečeno vzrůstá-li intenzita podnětu řadou geometrickou, pak roste intenzita počitku řadou aritmetickou. Vztah podnětu a vjemu dle WB zákona ukazuje obr. níže a můžeme ho opsat jednoduchou rovnicí:
vjem = log(podnět)
Ze znění WB zákona snadno vyvodíme důležitý fakt, že vnímání změny intenzity podnětu je úměrné relativní změně daného podnětu, nikoli absolutní změně. Lidský smysl tedy nesleduje, o kolik se intenzita podnětu změnila, ale kolikrát. Změna intenzity podnětu ze 1 na 2 vyvolá stejný vjem rozdílu jako při rozdílu intenzity podnětu ze 100 na 200. Proto má člověk citlivější rozlišovací schopnost na změny při nízké intenzitě podnětu.
Weberův–Fechnerův zákon se vztahuje (s určitým zjednodušením, viz níže) na vnímání výšky a hlasitosti. Na vjem barvy WB zákon nelze zcela použít, poněvadž se nejedná o kvantifikovatelnou kvalitu. Říkáme že je něco více či méně nahlas; tón je vysoký, nebo hluboký. Ovšem pro popis barvy takový popis nestačí. Neřekneme, že je zvuk barevnější než jiný. Použijeme mnohem širší škálu výrazů jako drsný, měkký, kovový, dřevěný, tupý, ostrý, čistý, špinavý a mohli bychom pokračovat velmi dlouho...
Ze znění WB zákona v souvislosti s hlasitostí můžeme prohlásit, že vjem hlasitosti je uměrný logaritmu akustické intenity (resp. tlaku). Můžeme tedy napsat jednoduchou rovnici
hlasitost = log(intezita)
Pokud se zvíší počet houslistů z jednoho na dva, nebudou hrát dvakrát tak hlasitě, ale jen přiližně o jednu třetinu hlasitěji: log(2) = 0,3. Pro zdvojnásobení vjemu hlasitosti musíme počet houslistů zvýšit na 10členný soubor. Pro další zdvojnásobení hlasitosti už bude potřeba celá stovka houslistů.
Weberův–Fechnerův zákon ovšem nezohledňuje pro zvuk důležitou kvalitu, kterou je výška. Lidské ucho je totiž jinak citlivé na různé kmitočty. Zvuk o stejné intenzitě vyvolá rozdílný vjem hlasitosti na různých kmitočtech.
Sluchový orgán se zkládá ze tří oddělených soustav: vnější, prostřední a vnitřní ucho
Vnější ucho se zkládá z boltce a ze zvukovodu. Ušní poltec má hned několik užitečných funkcí. Jako trychtýř soustřeďuje okolní zvuk do zvukovodu a chrání ho před větrem. Zároveň stíní zvuky přicházející zezadu, což umožňuje předozadní lokaci